Northman Spirit Challenge - report ze stodenní výzvy

Northman Spirit Challenge - report ze stodenní výzvy

 

Poznámka autora: cílem této reportáže není ohromit, pobavit ani udělat dojem. V podstatě jde o čestný a upřímný vhled do duše a srdce skrz úzký okulár specifické zkušenosti. 

 

CO STÁLO V POZADÍ 

O otužování jsme již psali. Princip této výzvy byl jednoduchý, po mnoha zkušenostech s otužováním vyzkoušet to pravé zimní, venkovní.

 

Myšlenky na káď na balkoně rychle padly, přišlo mi to až příliš snadné, stejně jako mít dva metry od baráku bazén, jako ulehčení skutečného nepohodlí tím, že ho člověk podstupuje vlastně nejpohodlnější možnou cestou. A ne že by se mi káď na balkon nevlezla. 

 

Od brzkého března 2020 jsem nakopnul již zažité otužovací metody návštěvami horské říčky, tehdy mrazivé, přes rok pak stále více než dosti studené, a to vždy jednou či dvakrát týdně, vždy, když to šlo. 

 

Samotný Northman spirit challenge vznikl pouze v mé hlavě, zcela vyprázdněné po otestování štěrkoviště Topolná, poblíž místa, kde žiji. Jakmile jsem tehdy v euforii vystoupil z vody, okamžitě jsem přijal zdánlivě nezávislou myšlenku na sto dní v řadě, kdy podstoupím plnohodnotné vodní otužování, terapii chladem. Myšlenka přiletěla a já ji akceptoval, aniž bych to dále zkoumal. Bylo to prostě jasné. 

 

Samotný název vznikl jen o pár dní později, Adam Raw jej v letmé komunikaci, snad i lehce s nadsázkou zmínil v reakci na můj popis výzvy. Northman Spirit Challenge. Perfektní název. 

 

Od jisté fáze je pro mne snadné otužovat se každý den. Rovněž mi přijde velmi snadné chodit denně do bazénu na zahradě, nebo si dávat studenou sprchu, to můžu klidně třikrát za den. Celý challenge spočíval v tom dodržet podmínku přírodního vodního zdroje a skloubit to s časovou náročností, podřízení osobního i pracovního programu, nedbat jakýchkoliv překážek a možností lépe využiít volný čas a samozřejmě i nechuti, která se v rámci jakékoliv 100 dní kontinuálně vykonávané nové činnosti dostaví, jakmile opadne prvotní euforie, a pak ještě klidně i několikrát znovu. Obzvláště u lidí, kteří, stejně jako já, rychle propadnou novotám a stejně rychle hledají nový stimul. 

 

Je rovněž jednodušší jezdit ve skupině a navzájem se hecovat, já byl v naprosté většině případů sám. Připouštím, že ne zcela vlastní volbou, prostě nebyl nikdo k mání.  

 

Jakkoli se tedy bavíme o otužování, pro mě šlo především o výzvu mentální. Souboj s vůlí a v mém případě i starými válečnými zraněními. Mnohdy byla radost v 6 ráno vstát a za 45 minut již vstupovat do chladných vod, v oparu topolové aleje. Jindy zase, kdy počasí nebylo ani zimní a voda příslovečně teplá, byla chuť minimální a přesto bylo nutné nenechat se odradit nedokonalostí lidského nitra a znovu a znovu brát pro mě již legendární žlutou igelitku s ručníkem a plavkami a vyrazit na další rundu. 

Screenshot_20210114_083733_com.huawei.himovie.overseas

Krátce odbočím - znáte borce jménem Ross Edgley? Pokud ne, najděte si ho a zhltněte všechno, co ve svém sportovním životě udělal. Pak, jakmile Vám něco bude připadat jako výzva, vzpomeňte si na jeho triatlon se stolibrovým kmenem nebo obeplavání kolem Velké Británie. Vřele doporučuji knihu The Art of Resilience. Jeho Sportovní stoicismus brzy ovládne Vaši mysl. Když se mi chtělo méně než jindy, nebo když mi zranění sotva dovolilo vstát z postele, jeho kousky mě hnaly kupředu. 

 

Shrneme si úvod:

  • Cílem bylo maximalizovat nepohodlí 
  • Výzva severského ducha je vyjádřením mentálního souboje se sebou samým
  • Bylo to spontánní rozhodnutí, které na tři a čtvrt měsíce změnilo veškerý můj režim


Pokračujme dále. Možná sklouznu k nezábavnému popisu, ale hážu to "na papír", jak to ze mne padá, stejně spontánně, jako jsem se rozhodl k výzvě. Není to náhoda, na konci pochopíš, proč. 

 

Pakliže poukazuji “pohodlné nepohodlí”, musím rovněž uvést, že nejčastějším cílem ponoru bylo štěrkoviště vzdálené hodinu a půl chůze (jednou) nebo cca 10 minut autem (cca 70x), přístup do vody byl pozvolný, tudíž pohodlný. 800 metrů silnice do zákazu vjezdu jsem rovněž mnohokrát porušil, především pozdě večer a brzy ráno, kdy nebyla chuť ani čas ještě jít ten kousek pěšky. Ano, někdy jsem ve vodě strávil “jen” 1-2 minuty”, coby minimální dobu, kterou považuji za užitečnou, podle záznamů celkem šestkrát. Prostě jsem cítil, že víc ten den netřeba nebo mi nitro dalo pokyn vylézt. Nicméně jen cesty k vodě mají za oněch 100 dní v úhrnu něco přes 2 000 km. 

 

Abych vykompenzoval jistá usnadnění, nadpoloviční většinu ponorů jsem absolvoval v postním režimu, buď v rámci jednoho dne (IF 16/8), ale několikrát i s vícedenním postěním. Ocení to patrně pouze ten, kdo si zkusil ve stavu zcela pozměněné termoregulace postát 8 minut v ledové vodě. 

 

Přesto upozorním, že jsem během sta dní nikdy nešel na hranici, ani jsem se jí nepřiblížil. Pokud jsem byl ve vodě 9 minut, pak jen proto, že jsem se ten den cítil na 14. O čase to nikdy nebylo a o rekordech taky ne. Byla by obrovská nezodpovědnost zkoušet ještě tyto limity bez přítomnosti druhých. 

 

Vždy jsem dodržel tato pravidla:

 

  • Nikdy jsem nešel na hranu možností
  • Vždy jsem byl ponořen po krk

Hned dvakrát mě schvátila totální blokace bederní páteře, podezřívám své tělo, že 6 let od incidentu, o kterém píši v jiném článku, mě dohnaly již tehdy probíhající změny morfologie páteře, ale to se dozvím až v dubnu, po vyšetření. Celkem asi 3 týdny, tedy nějakých 20 ponorů, jsem absolvoval cestu k vodě se sebezapřením. Nicméně nadnášecí vlastnost vody a analgetický efekt chladu mi vždy výrazně ulevil. Nazout si ponožky ale byla fuška i tak. 

 

Při druhé zádové krizi se mi stala kuriózní záležitost, zrovna panoval silný mráz, kvůli čemuž zamrznula vysekaná cestička od břehu. Díru na místě, kde většinou stávám, jsem vysekal, ale jakkoliv mi to dnes přijde směšné, nevěděl jsem, jak tam vlézt :D Nakonec jsem to “na tuleně” zvládnul, ale zveřejnit se to nedá. 

 

Několikrát jsem na ponor zajížděl v rámci jiných cest, jednou jsem si k vodopádu došel v polobotkách a obleku. Jindy zase nebyl přes den čas a tak jsem jako řidič po narozeninové oslavě triumfálně vklouznul do vody až dvě minuty před půlnocí. Po jiné oslavě, v jejímž důsledku jsem řídit nemohl, jsem se nořil i s malým množstvím alkoholu v těle, což je daleko od optimálního procesu, ale závazek vůči sobě nemohl být porušen, navíc jsem nebyl sám. Ponor byl velice příjemný. Přesto při otužování platí nulová tolerance, včetně ranního zbytkového a znovu se to neopakovalo. 

 

Dalším přestupkem proti nepsaným pravidlům otužování bylo, že zhruba 70 % všech zápisů jsem absolvoval sám. V takových případech jsem praktikoval pohodových 5-6 minut, bez ohledu na venkovní teplotu či led, protože při této frekvenci člověk brzy zjistí, že voda je skoro vždy stejná. 

 

Obloukem se vrátím na začátek.

 

ZÁKLADY JAKO FAKTOR ÚSPĚCHU 

Pro úspěch 100 denní výzvy je ideálním předpokladem mít vybudované základy. Nejít z nuly na sto. Tím spíše u extrémů. Po dobu 10 let se periodicky otužuji, spím celou zimu s otevřeným oknem, do chladu se oblékám méně, než je běžné. Absolvoval jsem i kryoterapii v komoře. Záliba v chladu mne tedy provází dlouhá léta. 6 měsíců před prvním březnovým koupáním v horském vodopádu byly ledové sprchy denním chlebem. Nejspíš bych to stejně absolvoval i bez přípravy, tam vítězí samotná vůle, ale věřím, že bez základů je dopad pro tělo stejně tak dobrý jako špatný. 

 

První pokus o máčení se v chladné řece se udál v zimě 2019 v peřejích řeky Ostravice, po firemní akci. Byl to v zásadě nevalný nápad, třásl jsem se velmi intenzivně ještě hodinu v kuse, ale zlomil jsem tam volní práh, a brána už zůstala otevřená. 



Trénink nepohodlných denních dob nebyl nutný, bývám vzhůru velmi brzo a proto bylo snadné jezdívat v 5 ráno do Beskyd na modlitbu k lesu a vodě. Někdy se předtím dal stihnout i kopec poblíž, povětšinou Smrk. Nejsou tam totiž lidé. 

 

F.A.Q. 

Vysledoval jsem jednu věc. Lidé - cizí i Vaši známí -  se nikdy nezeptají, jak se cítíte během nebo po ponoru. Nikdy se nezeptají, jestli to je potřicáté jiné než poprvé. Nezeptají se, jestli je to dobré. 

 

Zeptají se, kolik má voda stupňů a jestli v rozkroku najdete víte co, když vylezete. 

 

Zejména první dotaz je po týdnu neskutečně otravný. Teplotu jsem měřil přesně jednou, abych navždy umlčel ty dotazy, a bylo to ještě před samotným Northmanem. Považuji ten údaj za irelevantní, protože nezohledňuje teplotu okolí, samotnou fyzickou pohodu, ovlivněnou faktory jako kvalita spánku/hladina únavy, hlad/sytost, celkové rozpoložení. Třeba vítr má stokrát větší vliv na prožitek než desetistupňový rozdíl v teplotě. 

 

Druhý dotaz jsem odpovídal vždy záporně, abych zachoval domnělou humornost otázky. 



RUTINA A TLAK OKOLÍ

Pokud plánuješ takovou stodenní výzvu, ať už v čemkoliv, je dobré do toho zapojit známé přátele. Pokud výzvu nepraktikují současně, jednou z cest je se domluvit se na kontrole, zda proběhl denní zápis. 

 

Já šel cestou zveřejnění fotografie v příběhu na Facebooku, přičemž jsem první den vyslovil požadavek několika přátelům, aby na mně použili násilí, pokud byť jen jeden den nedoručím důkaz o ponoru. Jejich loajalitu jsem neprověřil, závazek vůči sobě mi byl dražší :) 

 

Nikdo mě nemusel pobízet a nedostal jsem se do takového stavu letargie, že by byla pohrůžka pěstí to poslední, co mě k vodě dokope. Zdaleka. Ale stále jsem to měl na mysli a zavdalo to myšlence alespoň to každý den jinak okomentovat, pro vlastní zábavu. 

 

Denní fotodokumentace ale byla jinak spíše otravná, než že bych si lebedil v pozornosti druhých. Snad to aspoň někoho namotivovalo, aby rovněž pracoval na imunitě a mentální síle, nebo aby prostě vstoupil do rozkošné zóny nepohodlí.  Pro mě to znamenalo, že telefon, zapíchnutý v botě, několikrát nevydržel, třikrát spadl do sněhu, ještě víckrát do bláta a já musel čtyřikrát do vody znovu, jen kvůli důkaznímu záběru :D Stejně otravné bylo nastavování světelných zdrojů, aby šlo vůbec něco vidět, polovinu ponorů jsem totiž absolvoval za tmy, ráno, večer, v noci. 



VYBAVENÍ

Osobně nechápu, na co si někdo koupí neoprénové rukavice, ponožky - bavíme se o nepohodlí? V neoprénu na končetinách bych mohl ve vodě trávit denně 15 minut. Teploměry, župan a kdoví co ještě. Ale takoví jsou lidé. 

 

Minimalismus by byl chodit do vody nahý, bosý a v cuklích jet domů, lehce otřený do trika, tak daleko jsem to nedotáhl. 

 

V mé legendární žluté igelitce, talismanu celé pouti jsem nosil:

  • Menší ručník - malý stačí, studená voda stejně nejde příliš utřít
  • Obyčejné síťované boty do vody s gumovou podrážkou za dvě stovky - mojí největší slabinou jsou promrzající prsty na nohou a chodidla, než abych zbytečně končil pobyty ve vodě dřív, než bylo nutné, raději jsem šel touto cestou. Malé pohodlí ve prospěch většího nepohodlí. Nohy zmrznou stejně, jen ne tak rychle.
  • V zimě pak malá sekyrka, pořízená ve slevě - bohužel jsem ji nepoužil více než patnáctkrát, právě jen častější zamrzání plochy mi k dokonalosti celé cesty chybělo. 
  • Čelová svítilna 

 

Nic víc. 

 

NÁZOR NA OSTATNÍ

Nic mě neopravňuje soudit druhé, ale pokud byla ve veřejném prostoru sociálních sítí možnost, snažil jsem se upozorňovat na pár základních bodů, díky nimž má otužování efekt, jaký má. 

Nejzásadnějším z nich je podle mě ponoření až po krk. 

 

Oblast hrudníku, horní části zad, ramen a trapézových svalů je nejhojněji vybavena hnědými tukovými buňkami a jejich ponoření je současně pro drtivou většinu lidí nejvíc nepohodlné z celého těla, když pomineme hlavu. Přesto velký podíl lidí, mimochodem samozvaných otužilců, povětšinou formou desítek hashtagů, zůstane ve vodě sotva spodní část hrudníku s rukama sepnutými nad hlavou. Za mě je to špatně. Výjimkou budiž samozřejmě začátečníci, ale o těch teď není řeč.

 

POJMOSLOVÍ 

Odmítám se nazývat otužilcem. V zásadě se nevědomky chladím odjakživa a vesměs je to pro mne jen nástroj, jak pomocí vnějšího nepohodlí tišit hlasy nitra a jak osobně růst. Primárně mi tedy nikdy nešlo o imunitu či hubnutí, to jsou pouze podružné benefity. Jde totiž o mnohem více, přesah je nutný, opakuji to neustále. 

 

WIM HOF METHOD A JINÉ PRAKTIKY

Gratuluji každému, kdo dostává peníze od lidí za to, co se dá koupit za pár stovek ve Wimově knize nebo kurzu v mobilní aplikaci. Osobně podporuji jakoukoliv činnost, která vede ke zlepšení zdraví, způsobu vnímání reality a kvality života druhých, ať už k tomu potřebují cokoliv. 

 

Wim Hof je neskutečný atlet a mistr svého nitra, popularizátor dávno zapomenutých schopností a metod. Ale osobně jsem měl vždy problémy s plány a programy, neumím je následovat, začnou mě nudit, neustále se to ve mně bije, skáču od jednoho k druhému. Současně mám problémy se spontánností, je pro mně nesnadné utišit myšlenky a plně vnímat přítomnost, i proto jsem vždy preferoval nesmyslně tvrdé rutiny a sety, trénoval až na hranici únosnosti, bez ohledu na následky. Abych unikl vlastní mysli.

 

Naštěstí ledová voda má tu nádhernou schopnost si tvou mysl cele přivlastnit, a proto jsem v tomto mohl následovat vyšší moudrost, aniž bych se k ní snažil cíleně navést. 

 

Nikdy jsem neaplikoval dechová cvičení, dechové metody ve vodě, specifická cvičení a zahřátí ani před ani po ponoru. Nechal jsem tělo, aby se samo regulovalo. 

 

Pravda je taková, že od přibližně třicátého ponoru jsem nedostával ono šokové, u někoho až panické dýchání po vstupu do vody, v podstatě jsem do vody vstupoval klidný a klidný vycházel, bez ohledu na počet minut ve vodě. 



RITUÁL

Rozdíl mezi všední rutinou a rituálem je právě v uvědomění si přítomnosti. 

 

VŽDY jsem po příchodu k vodě pozdravil, ve vodě pouze mlčky a v tichosti sledoval okolí, ať už to byla ošlehaná skála, proud vody hladící kameny na zlomu, rákosí, vodní ptactvo, pohyb vodní hladiny, odrazy, mračná obloha nebo východ či západ slunce, šum korun stromů. Nakonec jsem byl rád sám, když to tak vyšlo. 

 

Vždy vycházím z vody na základě jednoduchého pocitu, jakéhosi pokynu zevnitř. Není založen na fyzickém pocitu, jak jsem zmínil, kolikrát jsem ani po 10 minutách ve vodě nebyl blízko hranicím, ale byl to prostě pocit dostatečnosti. Dovedu si představit, že kdo chodí dvakrát týdně, třeba jednou sám a jednou s partou o víkendu, hrotí čas a rekordy. Taková je lidská nátura. To díky každodennímu režimu odpadá. Je to podružné, zbytečné. 

 

VŽDY poděkuji vodě. Vždy. Bez toho bych neodešel.  

 

ZÁVĚR 

Dalo by se psát dále a dále, ale to hlavní bylo řečeno. 

 

Co teď cítím, je ještě větší náklonnost k nepohodlí, větší sebeúcta, a obrovský hlad podstoupit další stodenní cyklus a posunout se tak mnohem dál. 

 

S vodou nekončím, to zdaleka!! Je to vášeň a závislost a stejně jako je dobré budovat základy, než se pustíš do něčeho tak intenzivního, je doslova nutné poté vytrvat a udržet zvyk. I proto dávám denně studené sprchy, stále spím s otevřeným oknem jen pod povlakem bez peřiny, stále budu jezdit na vodu, zejména když bude mráz a led, alespoň dvakrát týdně a na za rozbřesku na modlitbu k vodopádu pak celý rok, alespoň jednou týdně. 

 

Po několikadenní psychologické pauze a dotažení několika restů včetně tohoto reportu rozjedu hned dvě další stodenní výzvy, tentokrát ze soudku tvořivosti. 



Proč tolik keců kolem něčeho tak jasného? Nevím, je to završením i odrazem dále. Je to snaha ukázat, že otužovat se není jen o otužování, že učit se něčemu novému není jen o tom učivu samotném, že trénink nemusí být jen o počtech opakování a zpocených zádech nebo zápisu v sešitku. 

 

VE VŠEM JE PŘESAH. 

 

 

Zdraví a sílu.

 

Michal 

 

breathe                                                                                                     158-2_cold-therapy-back-new_2